Vznik a vývoj separační úzkosti u dítěte
14.02.2013 20:53
Vznik a vývoj separační úzkosti u dítěte
-------------------------------------------------
Separační úzkost je normální fází vývoje dítěte. Projevuje se především pláčem a rozrušením, a to ve chvíli, kdy je dítě odděleno od mateřské osoby nebo se nachází v neznámém prostředí či mezi neznámými lidmi.
Mateřskou osobou je ten, kdo je s dítětem nejčastěji a ke komu si dítě vytvořilo zvláštní osobní vztah. Může to tedy být nejen matka, ale i otec, babička apod. Vytvoření tohoto vztahu (provázené a následované obdobím separační úzkosti) je pro dítě důležité, neboť pomocí něho si uvědomuje své místo na světě a postupně získává sebejistotu v ostatních vztazích. Profesor Zdeněk Matějček v knize Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte k tomuto tématu uvádí:
„Jestliže (skoro) vždy někdo přijde, když dítě přepadne úzkost, trápení, nepohoda, jestliže se (skoro) vždy dovolá pomoci, pak je nasnadě, že bude něco takového očekávat i nadále – bude mít důvěru ve své lidi. Pak je velmi pravděpodobné, že dospěje i k prazákladnímu poznání, že jeho svět není zlý. A odtud je už jen krůček k vyššímu poznání, že svět sám o sobě, svět obecně není zlý – že je možno lidem věřit – a že je možno s důvěrou hledět budoucnosti vstříc. A nic nám nebrání, abychom v této základní důvěře v lidi a svět hledali základy příštího životního optimismu.“
Vztah dítěte k ostatním lidem se vyvíjí zhruba následujícím způsobem:
------------------------------------------------------------------------
Prvních 6 měsíců
– dítě nerozlišuje mezi lidmi, kteří o ně pečují. Nechá se uklidnit každou osobou, která se chová láskyplně. V tomto období prožívají separační úzkost spíše rodiče.
6 až 12 měsíců
– dítě si vytváří specifický citový vztah k jedné osobě, která o něj nejčastěji pečuje, a cítí se v bezpečí pouze, pokud je tato osoba nablízku. V raném věku děti ještě nerozumí času a prostoru a tak, když maminka odejde na chvíli do vedlejší místnosti, připadá jim, že zmizela navždy. Pláč se stává osvědčeným prostředkem pro přivolání maminky zpět.
1 až 2 roky
– dítě se učí samostatnosti, separační úzkost se projevuje především strachem z neznámých lidí a neznámého prostředí. Zatímco dříve dítě odpovídalo cizím lidem na jejich úsměv svým úsměvem, nyní je stydlivé, mlčí, schovává se za maminku nebo se dožaduje nošení.
2 až 4 roky
– separační úzkost by měla v tomto období postupně mizet. Dítě získává sebedůvěru, učí se komunikovat s dospělými lidmi i s ostatními dětmi. Je snadné ho něčím zaujmout a tak překonat případnou nejistotu a strach.
5 let a více
– většina dětí je v tomto věku natolik sebevědomá a samostatná, že se na příchod do školky (školy) nebo hlídání u babičky spíše těší, než aby to pro ně bylo zdrojem stresu.
U některých dětí přetrvává separační úzkost ještě v mladším školním věku. Pokud úzkost výrazně narušuje život dítěte (úzkost má např. tělesné projevy jako bolesti břicha, hlavy nebo zvracení a brání dítěti např. v návštěvě školy nebo v kontaktu s vrstevníky), může se jednat o separační úzkostnou poruchu, a rodiče by měli vyhledat odbornou pomoc.
-------------------------------------------------
Separační úzkost je normální fází vývoje dítěte. Projevuje se především pláčem a rozrušením, a to ve chvíli, kdy je dítě odděleno od mateřské osoby nebo se nachází v neznámém prostředí či mezi neznámými lidmi.
Mateřskou osobou je ten, kdo je s dítětem nejčastěji a ke komu si dítě vytvořilo zvláštní osobní vztah. Může to tedy být nejen matka, ale i otec, babička apod. Vytvoření tohoto vztahu (provázené a následované obdobím separační úzkosti) je pro dítě důležité, neboť pomocí něho si uvědomuje své místo na světě a postupně získává sebejistotu v ostatních vztazích. Profesor Zdeněk Matějček v knize Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte k tomuto tématu uvádí:
„Jestliže (skoro) vždy někdo přijde, když dítě přepadne úzkost, trápení, nepohoda, jestliže se (skoro) vždy dovolá pomoci, pak je nasnadě, že bude něco takového očekávat i nadále – bude mít důvěru ve své lidi. Pak je velmi pravděpodobné, že dospěje i k prazákladnímu poznání, že jeho svět není zlý. A odtud je už jen krůček k vyššímu poznání, že svět sám o sobě, svět obecně není zlý – že je možno lidem věřit – a že je možno s důvěrou hledět budoucnosti vstříc. A nic nám nebrání, abychom v této základní důvěře v lidi a svět hledali základy příštího životního optimismu.“
Vztah dítěte k ostatním lidem se vyvíjí zhruba následujícím způsobem:
------------------------------------------------------------------------
Prvních 6 měsíců
– dítě nerozlišuje mezi lidmi, kteří o ně pečují. Nechá se uklidnit každou osobou, která se chová láskyplně. V tomto období prožívají separační úzkost spíše rodiče.
6 až 12 měsíců
– dítě si vytváří specifický citový vztah k jedné osobě, která o něj nejčastěji pečuje, a cítí se v bezpečí pouze, pokud je tato osoba nablízku. V raném věku děti ještě nerozumí času a prostoru a tak, když maminka odejde na chvíli do vedlejší místnosti, připadá jim, že zmizela navždy. Pláč se stává osvědčeným prostředkem pro přivolání maminky zpět.
1 až 2 roky
– dítě se učí samostatnosti, separační úzkost se projevuje především strachem z neznámých lidí a neznámého prostředí. Zatímco dříve dítě odpovídalo cizím lidem na jejich úsměv svým úsměvem, nyní je stydlivé, mlčí, schovává se za maminku nebo se dožaduje nošení.
2 až 4 roky
– separační úzkost by měla v tomto období postupně mizet. Dítě získává sebedůvěru, učí se komunikovat s dospělými lidmi i s ostatními dětmi. Je snadné ho něčím zaujmout a tak překonat případnou nejistotu a strach.
5 let a více
– většina dětí je v tomto věku natolik sebevědomá a samostatná, že se na příchod do školky (školy) nebo hlídání u babičky spíše těší, než aby to pro ně bylo zdrojem stresu.
U některých dětí přetrvává separační úzkost ještě v mladším školním věku. Pokud úzkost výrazně narušuje život dítěte (úzkost má např. tělesné projevy jako bolesti břicha, hlavy nebo zvracení a brání dítěti např. v návštěvě školy nebo v kontaktu s vrstevníky), může se jednat o separační úzkostnou poruchu, a rodiče by měli vyhledat odbornou pomoc.